Evropská "solidarita" v kontextu dnešních dnů

"Žádáme solidaritu po státech východní Evropy!" Taková prohlášení slýcháme stále častěji od zemí jako Německo či Rakousko. Jak to s tou solidaritou vlastně je?

Mnohým západním státům se nelíbí, že bývalé socialistické státy, obzvláště státy Visegrádské čtyřky (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko), odmítají většinovou imigrační politiku Evropské unie. Odvolávají se kouzelným slovíčkem "solidarita".

Na solidaritu můžeme nahlížet v různých dimenzích. Když se rodiče rozhodnou mít dítě, je to určitá forma solidarity - vzdají se finančních prostředků pro své blaho, někdy se vzdají kariéry, aby mohli dát život novému člověku. Na oplátku získají radost, štěstí a lásku. Formou solidarity je i platba sociálního a zdravotního pojištění - člověk se svých peněz opět vzdává ve prospěch jiných, tedy méně zaopatřených a nemocných, aby mu v případě, že jemu samotnému budou zdraví či prostředky na živobytí scházet, pomohli zase ostatní.

Rozdíl mezi první a druhou formou solidarity je zřejmý, pro své blízké se uskromníme mnohem raději než pro anonymní počet lidí.

Určitá "evropská solidarita" je nám ještě více vzdálená. A právě na ni apeluji evropští lídři. Několik let Česká republika získává z evropského rozpočtu více prostředků, než do něj vkládá. Země, které jsou v EU již delší dobu, do něj naopak vkládají více, než získávají. A právě to se jim v době, kdy Visegrádská čtyřka vystrkuje růžky, nelíbí. Volají, že dlouhodobě s námi vyjadřují solidaritu, nyní je čas, abychom ji vyjádřili ve vztahu k uprchlické politice my.

Ano, peníze západních států ČR hojně využívá. Na druhou stranu se věc má tak, že nemáme s prostředky naprostou dispoziční volnost - nakládání s nimi je kontrolováno a omezováno, což v důsledku ústí v situaci, kdy vytváříme nesmyslné projekty jen proto, abychom prostředky vyčerpali (vždyť ten, kdo "přebytečné" peníze neutratí - za cokoli - je špatný hospodář!). Pokud navíc vztah mezi postsocialistickými a "západními" zeměmi lehce zjednodušíme, pak dle mého názoru funguje na principu: "tady máte europeníze, mlčte a my budeme rozhodovat". Často slyšíme vyjádření Angely Merkelové k evropské politice nebo čteme o její jednání s jinými státy (např. s Tureckem) - ovšem její mandát v ní plyne pouze z členství v Evropské radě, kdy je pouze jednou z 28 hlav států (dalším členem je navíc předseda Evropské rady Donald Tusk). Zde vidíme faktický větší vliv právě u těchto "západních" států jako například Německa nebo Francie. A nejen zde. Zkrátka bychom mohli použít legendární hlášku z divadelní hry Ivánku, kamaráde, kde se tvrdí, že silnější pes mr*á. Samotné rozhodování je již věcí parlamentních frakcí, na druhou stranu velké západní státy jako Německo nebo Francie mají počet europoslanců mnohem vyšší než země V4 - jen dvě jmenované země mají dohromady 170 poslanců (výjimkou je Polsko, které se počtem poslanců lehce blíží, Polsko je totiž zastoupeno 51 poslanci). A přece jen si dovolím předpokládat, že žádná parlamentní frakce nepůjde proti zájmům svého státu a už vůbec ne ve prospěch státu jiného.

Posledním faktem, který onu solidaritu zkresluje, je ideologizace velké části Unie. Solidarita je prostředkem pro vytvoření "even closer union" (stále těsnější unie) - není náhodou, že tento výraz hojně používají levicoví eurofederalisté. Bohužel taková argumentace často postrádá faktický smysl, obsahuje pouze prázdnou ideologickou formuli "více solidarity, více integrace, více Evropy". To nepřímo podpírá moji výše uvedenou tezi, že solidarita je prostředkem k větší unifikovanou moci nad celou Unií - vždyť používáte naše peníze, pokud se vzepřete našim plánům, odejmeme vám je.

Požadovaná solidarita je tedy spíše než skutečnou solidaritou z naší strany jen záminka pro nátlak, abychom se drželi hlavní linie Unie. Přitom střízlivý postoj V4 vůči migrační se krizi pomalu ale jistě jeví jako racionální a legitimní. Vždyť se již přestává mluvit o trvalých kvótách, Bavorsko bude zavírat hranici s Rakouskem a zavádějí se opatření na vnější hranici EU.

Na závěr bych podotkl, že až se jednoho dne budou otevírat evropské smlouvy (smlouvy primárního práva), měli bychom iniciovat buď jejich razantní změny na celounijní úrovni nebo se pokusit alespoň vyjednat výjimky pro ČR (podobně jako VB). Ale o tom třeba příště.